Zdroj: ucetni-portal.cz
S kontrolním hlášením se v současné době setkali již všichni plátci DPH. Někteří z nich se po jeho podání museli již i vyrovnávat s reakcí správců daně a případnou žádostí o vyjasnění, upřesnění či opravu některých údajů. V souvislosti s tím je třeba alespoň stručně upozornit na to, jak jsou správci daně metodicky vedeni ke zpracování a prověřování údajů z podaných KH. Jejich postup by měl vycházet mj. z metodického materiálu, který v r. 2016 vypracovalo GFŘ pro správce daně jako „Taktické postupy k prověření rozdílů zjištěných při zpracování kontrolních hlášení na úrovni „lehké“ analytiky“.
Podle uvedeného metodického materiálu GFŘ mají správci daně věnovat pozornost především případům, kdy údaje vykázané odběratelem za přijaté zdanitelné plnění v kolonce B2 KH, se liší od údajů vykázaných dodavatelem o tomto plnění v kolonce A4.
Materiál se snaží postihnout různé varianty, kdy k takovému nesouladu může dojít (údaje dodavatele a odběratele jsou již od počátku vykázány rozdílně, dodavatel po uskutečnění plnění sníží základ daně na výstupu, ale odběratel neopraví odpočet daně, odběratel si uplatní odpočet daně později, než mu vznikl nárok na odpočet /využije možnost uplatnit si odpočet daně v zákonné lhůtě až 3 let/ a přitom takto později uplatněný odpočet je vyšší než daň na výstupu dříve vykázaná dodavatelem atd.).
Je zřejmé, že z materiálů dosud publikovaných Finanční správou vyplývá, že při kontrole údajů z kontrolního hlášení se nebude prověřovat shoda všech údajů za každé zdaňovací období, ale bude se především vycházet z uplatněných nároků na odpočet daně u odběratele zdanitelného plnění. K nim se budou dohledávat údaje u dodavatele plnění, tedy zda byla přiznána daň u dodavatele plnění, a to v odpovídající výši. Nejedná se tedy o porovnávání všech vykázaných údajů od všech plátců za každé zdaňovací období, ale spíše o ověřování správnosti uplatněného odpočtu daně tam, kde nárok na odpočet daně uplatněn byl.
Zkušenosti z dosavadní praxe svědčí o tom, že prokazování nároku na odpočet daně u odběratele plnění se bohužel nemusí zavedením KH vždy zjednodušit, ač to bylo jako údajný přínos KH ministerstvem financí a GFŘ avizováno.
Bohužel pro plátce, uvedený metodický materiál GFŘ spíše potvrzuje dosavadní praxi správců daně, kdy se Finanční správa snaží za případné chyby dodavatele či dodavatelů nějakým způsobem postihnout i odběratele zdanitelného plnění. Pokud odběratel uplatní odpočet, ale dodavatel příslušné zdanitelné plnění nevykáže a nepřizná daň nebo ji nezaplatí, může bohužel postup správce daně vést ke zpochybnění uplatněného nároku na odpočet daně v tom smyslu, že správce daně zpochybňuje, zda se plnění vykázané v nároku na odpočet daně opravdu uskutečnilo, nebo má snahu prohlásit odběratele za ručitele za daň případně nezaplacenou dodavatelem.
Je třeba upozornit na to, jaké kroky má podle uvedeného metodického materiálu GFŘ správce daně při prověřování KH volit a zejména jak se jim lze bránit. Pokud se jedná o případnou snahu využít institut ručení příjemce plnění za daň nezaplacenou dodavatelem, rozhodnout o příjemci plnění jako ručiteli je možné jen z důvodů výslovně stanovených v § 109 ZDPH a existenci těchto důvodů je správce daně povinen objektivně prokázat.
Správce daně by tedy musel prokázat, že nastala některá z těchto okolností:
1. že příjemce plnění věděl nebo mohl vědět, že daň uvedená na daňovém dokladu nebude z nějakého důvodu zaplacena (viz § 109 odst. 1 ZDPH).
Pozor, za situaci, kdy příjemce plnění tzv. „mohl vědět“ (a nemůže tedy tvrdit, že jednal v dobré víře a o hrozbě daňového úniku nevěděl), lze dle NSS ČR považovat i situaci, kdy příjemce nevěnoval obchodnímu případu dostatečnou pozornost a obezřetnost, takže nezabránil daňovému úniku, jak naznačuje i judikatura NSS ČR, viz např. rozsudek NSS čj. 9/Afs 67/2007-147, kde NSS mimo jiné konstatuje:
„Pro podnikatele to znamená věnovat zvýšenou pozornost interním kontrolním mechanismům, aby v případě odhalení podvodného jednání nevznikly pochybnosti, že o podvodu věděli či se zřetelem ke všem okolnostem vědět mohli. Je totiž věcí podnikatelského subjektu, aby v zájmu minimalizace podnikatelského rizika přizpůsobil svou obchodní činnost konkrétním podmínkám a při sjednávání obchodních kontraktů (zvláště se značným finančním dopadem) se v rámci možností snažil dbát na bezproblémovost svých obchodních partnerů.“
2. že úplata za zdanitelné plnění je bez ekonomického důvodu odlišná od obvyklé ceny,
3. že úplata je zaplacena bezhotovostním převodem na účet vedený mimo tuzemsko,
4. že úplata je zaplacena bezhotovostním převodem na jiný účet než účet poskytovatele zdanitelného plnění, který je správcem daně zveřejněn.
5. pokud o dodavateli plnění bylo na internetových stránkách GFŘ zveřejněno, že je nespolehlivým plátcem (viz § 106a ZDPH). Tento institut zamýšlí MF ČR v další novele od r. 2017 ještě rozšířit na „nespolehlivé osoby“, tj. nejen na plátce daně.
Dalším používaným postupem správce daně je snaha o zpochybnění přijatého zdanitelného plnění, z něhož příjemce uplatňuje odpočet daně, přesněji, snaha zpochybnit, že plnění se uskutečnilo.
Pokud vycházíme z metodického materiálu GFŘ a z otázek a postupů doporučených správcům k ověření nároku na odpočet daně, pak je důležité, aby plátci neusnadňovali správci daně jeho úsilí zpochybnit uskutečnění přijatého zdanitelného plnění a měli o svých přijatých plněních co nejvíce dalších důkazních prostředků kromě přijaté faktury samotné, tj. v závislosti na charakteru plnění např. smlouvu s dodavatelem, přepravní dokumenty (pokud se jednalo o dodání zboží), doklady o platbě, ujednání o řešení podnikatelských rizik apod. Je rovněž vhodné, aby podnikatelé byli schopni také identifikovat osobu, se kterou jednali a která zastupovala obchodního partnera, a případně si i ověřili její totožnost, neboť i toto může dle doporučení GFŘ patřit k otázkám, které bude správce daně plátci klást.